Roku 1269 se v diecézi Mohuč narodila dívenka, která měla ozářit konec 13. století svatostí svého života a nebeskými milostmi, jimiž byla zahrnuta. Její život je velmi poutavý, i když jej vidíme jen zdálky a v pološeru způsobeném nedostatkem informací. Kristina hovořila středoněmeckým nářečím, její zpovědník pak napsal latinsky její životopis a zprávu o jejích zjeveních, tento text se však nedochoval. Zůstal nám jen vlámský překlad otce van Craywinckela z roku 1665.

Neznáme jméno, které dostala při křtu. Jméno Kristina jí dal náš Spasitel za neznámých okolností a zcela nahradilo její původní. Ve věku šesti let nacházíme malou chovanku v klášteře premonstrátek v Retters. Tento klášter byl založen roku 1140 blízko Königsteinu hrabětem Gerhardem z Nürings. Byl to závislý dům opatství Rommersdorf, není však známo, že by to kdy byl dvojitý klášter. Už od založení kláštera tady řeholnice nebyly jen laickými sestrami jako na počátku řádu, ale kanovnicemi, sorores cantantes - „chórovými sestrami“, které slavily modlitbu oficia ve vlastní oratoři, protože se nemohly modlit v klášterním kostele - ten se totiž nacházel mimo klauzuru. Stejně to dělaly benediktinky a cisterciačky, a později i dominikánky a klarisky.

Jako u kanovníků i u nich se liturgická modlitba jako nit proplétala celým řeholním životem, ve dne i v noci. Při ní absolvovaly školu církve, vychovávající své svaté dcery, které sice nemohou dosáhnout kněžského stavu, ale blíží se mu co nejvíce tím, že zpívají stejné kanonické hodinky a žijí stejným způsobem života jako kanovníci.

Proč byla Kristina v klášteře? Chtěli ji tam snad její rodiče odložit? Chtěla se sama, ještě před plným probuzením rozumu, zasvětit Bohu? To nevíme. Ale ve věku šesti let požádala o hábit v premonstrátském řádu a její žádost byla míněna vážně. Ježíš sám jí doporučil, aby odmítla hry odpovídající jejímu věku a věnovala se kontemplaci. Zjevil se jí jednoho dne jako malé dítě obklopené oslnivým světlem, zatímco zpívala modlitbu hodin. Na paprsku sestoupil až k ní. Kristina jej chtěla něžně obejmout, ale vidění náhle zmizelo. Kristus ve svém svatostánku ve slunci. In sole posuit tabernaculum suum - „Na slunci si postavil svůj stan.“ (Ž 19,6) Bylo třeba duše čisté jako slunce, aby si zasloužila takové božské něžnosti. A Kristinina duše tak čistá nebyla. Její viny však byly jenom dětské hříšky, nemohly být překážkou Božího působení v duši. A ona navíc své nepravosti hořce oplakávala. Dozvěděla se, že opat z Rommersdorfu přijede do jejich kláštera na kanonickou vizitaci. On je nejvyšší představený. Kristina se připravuje na generální zpověď. Její srdce je zlomené, sotva však dostane rozhřešení, znovu se jí zjeví dítě Ježíš. Tentokrát sestoupí přímo do jejího srdce.

Po dvou letech noviciátu složila roku 1281 slavné sliby. A o Vánocích znovu spatřila svou nejmilejší nebeskou vidinu. Před matutinem se skrývala v chóru a odříkávala dvanáct „růženců“. Nejednalo se o dnešní růženec, který tehdy ještě neexistoval, ale o modlitbu vzývající pět nebo sedm radostí Panny Marie, po jejíž každé sloce následovalo Pater Noster nebo Ave. A jako svatý Heřman podle řádového zvyku u každého Ave poklekla. Po šedesáti nebo osmdesáti pokleknutích se unavila a upadla do spánku. Ježíš se jí zjevil a hrál si s růžemi: „Má milovaná,“ řekl jí, „okrášli svoji duši podobnými růžemi, to jest pevně zakořeněnými ctnostmi. Můj svatostánek musí být nejen čistý jako slunce, ale také ozdobený květy.“

Při prvním zvonění na matutinum se vzbudila a začala se modlit žalmy. Po páté odpovědi O magnum mysterium spatřila nad oltářem božské Dítě ležící v jeslích a obklopené dvanácti růžemi – dvanácti růženci, které se pomodlila. Zamířilo ke Kristině, ale čím blíže k ní bylo, tím více stárlo, až mělo postavu mladého muže, který začal zpívat Hodinku po boku mladé řeholnice. Pochopila, že by neměla rozjímat jenom o tajemstvích Ježíšova dětství, ale také o jeho bolestné smrti.

Zde vidíme významnou změnu středověké zbožnosti. O třicet let dříve, když Heřman Josef vzýval Kristova tajemství, nezapomínal ani na jeho život veřejný. Zmiňoval se o křtu, svatbě v Káně či ustanovení Eucharistie. V Kristinině době se už však věnovalo méně pozornosti věrouce a více náboženským citům. Když o něco později vznikla modlitba růžence, i ona ve svých tajemstvích přecházela rovnou od Kristova dětství k jeho umučení.

Mladá kanovnice ještě nepochopila celou nauku askeze. Byla naplněna láskou, měla však osobitou povahu a ráda prosazovala vlastní vůli. V dormitáři byl velký kříž. Když šla kolem něj, vždy poklekla a pomodlila se s rozpjatýma rukama. Byl to zvyk sám o sobě chvályhodný, ale kvůli tomu přicházela pozdě na všechna zaměstnání a modlitby, nakonec za to byla na kapitule pokárána a bylo jí uloženo přísné pokání. Pak se vracela kolem kříže celá šťastná a hrdá, že mohla být jako apoštolové bičována pro Ježíšovo jméno. Božský Mistr však pro to neměl pochopení: „Má dcero,“ řekl jí, „raduj se v Bohu, ale snaž se poslouchat svou představenou. Poslušnost je mi milejší a dražší než oběť.“

Učila se od Ježíše, ale také četla v líbezné knize přírody, kterou tak důkladně studovali kontemplativní lidé středověku. „Celý tento živoucí svět,“ říká Hugo od svatého Viktora, „je knihou napsanou rukou Boží.“ Kristina se nesnažila ve všem hledat symbolický význam, prostě se těšila z krásy světa. I tak ovšem všude nacházela obraz Boha. Studna v klášteře, z níž vytéká voda? „Tak přetéká i Boží milost a milosrdenství.“ Květy oděné do podivuhodných barev? „Bůh mi dal milost, že takto okrášlil i mou duši.“ Stromy v zahradě jsou tak vysoké, že dítě musí zaklonit hlavu: „Tyto stromy, rostoucí do nebe, nás vybízejí, abychom se snažili stoupat ke svému Stvořiteli.“ Duch Františka z Assisi dorazil i do klášterů na severu Evropy.

Kristininy dětské radosti však měly brzy skončit. Roku 1282 válka a chudoba přinutily řeholnice, aby se vrátily zpět ke svým rodinám. Nezůstaly tam dlouho, když se však Kristina vrátila, nebyla už dítě. Byla mladou dívkou, trochu přecitlivělé povahy; sice milovala Boha a toužila se kvůli němu obětovat, její bystrý a pronikavý rozum ji však vedl k touze prosazovat své názory a také se u ní projevily sklony ke světskému chování. V šesti letech už získala zásluhu, že opustila svět, dalších dvanáct nebo třináct let bylo pro ni velmi obtížných. Před rokem 1282 ji možná sestry i trochu rozmazlovaly. Když se vrátila, projevily se obtíže v jejích vztazích k ostatním a docházelo k vzájemným nedorozuměním. Dospívání je věk nevděčný.

Znovu musela bojovat, především proti vzpomínkám na svět. Spasitel jí ukázal svoje svaté rány jako útočiště, v nichž může najít útěchu a sílu. Brzy začíná pociťovat nechuť k řeholnímu životu, slavnou „acedii“ prvních mnichů, omrzelost ze služby Bohu, která na ni stále číhala. Proto ji vidíme, jak leží s rozpjatýma rukama ve sněhu, protože se po ranních chválách rozhodla nejít do ohřívárny, a místo toho si pruty švihala chodidla, aby si je zahřála. Díky podobným skutkům sebezapírání našla opět chuť se modlit.

Spolu s tím přicházelo pokušení hněvu. Některé sestry se jí posmívaly, káraly ji za chyby a nedostatky, obviňovaly ji zraňujícími slovy. Jednou byly tyto výtky téměř nesnesitelné, takže se Kristina, aby nepropukla v hněv, tak silně kousla do jazyka, že vytryskl silný proud krve.

Pak tu byla pýcha, která ji pálila. Chtěla se pokořit, takže požádala, aby byla určena za ošetřovatelku nemocných, ministra infirmorum, a pečovala pak o ně s velkou láskou a obětavostí. Vidíme, že ji právě někdo volá k fortně. Přijde tam ve svém pracovním oděvu? Už si chtěla začít česat vlasy, když tu jí náhle padl zrak na Ježíše korunovaného trnovou korunou, rychle si znovu nasadila závoj, který měla předtím na hlavě, a odešla za svou návštěvou do hovorny.

Zdalipak ji za tyto boje trochu odškodnily malé sladkosti v refektáři, i když jídlo bylo bezpochyby dosti skromné? Pod záminkou, že musí bdít nad svými nemocnými, odcházela od stolu ještě před koncem jídla, a vyžádala si svolení rozdělit se o svou potravu s chudými. Byla tak milá k sestrám, které na ní neviděly nic dobrého nebo jejichž zvyky jí působily utrpení, že se v komunitě začalo říkat: „Jestli chcete, aby vás Kristina měla ráda, pokárejte ji.“ Její boje trvaly asi tři roky. Ve věku šestnácti let už mladá řeholnice vyrostla z tohoto nevděčného věku. Poškodila si však přitom zdraví a čekala ji předčasná smrt. Zdálo se však, že žije sjednocena s tajemstvími, jež proměnily její život v jeden živoucí a radostný „liturgický rok“.

Shrnuli jsme zde nejdůležitější události Kristinina života do roku 1283. Příštího jara onemocněla, vyčerpána námahou, musela opustit svou práci, své duchovní praktiky a nemohla se ani účastnit mše. Občas ji odnesli do klášterního kostela zasvěceného svatému Mikulášovi a ona tam rozjímala o úzkostech Ježíšova smrtelného zápasu. Jednoho dne, když si položila hlavu na pravou ruku, jí praskla céva v uchu a začala trpět krvácením. Zůstala sedm týdnů na lůžku, v utrpení jí pomáhal nebeský svit a dostalo se jí i daru proroctví.
O Božím hodu velikonočním rozjímala o radosti spravedlivých v předpeklí, když k nim přišel Ježíš, jak ji k tomu vybízel zpěv paschálního průvodu. Toužila vědět, zda budou i duše v očistci, jako spravedliví v předpeklí, o této největší slavnosti vysvobozeny. Ježíš se jí zjevil, tak jak jej zobrazujeme při vzkříšení, s rudou korouhví v ruce. Zavedl ji do kapitulní síně k hrobu nedávno zemřelého dobrodince kláštera. Žerdí své korouhve poklepal na náhrobní kámen a Kristina uviděla duši zesnulého, jak stoupá s mnoha dalšími do nebeské slávy.

O slavnosti svatého Jana Křtitele jí Bůh ukázal hříchy, které byly spáchány po celém světě a také v jejím klášteře. Byla zlomena bolestí. V téže době často ve vytržení viděla budoucí události. Byla z toho celá zahanbená, protože se cítila nehodna, aby k ní mluvil Bůh. Když nadešla slavnost nanebevzetí Panny Marie a Kristina rozjímala o vztahu svaté Panny ke třem osobám Trojice, zjevila se jí nebeská Matka a poradila jí, jak může dojít k Bohu. Královna nebes zde hrála stejnou roli – magistra disciplinae - „vychovatelky“ – jako u Heřmana Josefa. Doporučila Kristině opovrhovat pozemskými věcmi, bojovat s touhami po světském životě, uchovat si horlivost a vytrvalost v kontemplaci, často přijímat Eucharistii a pečovat o bližní, konat neúnavně vše, co se líbí Bohu, bez námitek, strachu nebo stížností.

Není třeba zjevení, aby člověk toto všechno věděl. Ale Panna Maria jí vysvětlila, že pravá mariánská úcta přináší spojení s Bohem a projevuje se vřelou touhou plnit jeho vůli. V říjnu se jí pak zjevila svatá Voršila. Celý premonstrátský řád choval tuto svatou a její družky ve velké úctě, její svátek se slavil ve dvojitém ritu s oktávem, což byl v té době nejslavnostnější způsob. O Vánocích téhož roku měla vidění Panny Marie, která vložila dítě Ježíše do rukou Kristiny a řekla jí: „Má dcero, vezmi si svého milovaného Snoubence, utěš se jeho milostiplnou přítomností. Přednes mu všechny svoje těžkosti, něžně jej obejmi. Jsi jeho nevěstou a on tě velmi miluje.“
Tento duchovní sňatek znovu potvrzuje, že úcta k dítěti Ježíši představovala vrchol jejího mystického života. Její zdraví se však rychle zhoršovalo. Zjevení se stávala stále zřídkavějšími, k jednomu došlo na Hromnice roku 1289 a pak až o Slavnosti všech svatých roku 1291.

Jak můžeme shrnout podstatu Kristininy zbožnosti? Na prvním místě je přirozeně Ježíš Kristus, jehož miluje něžně a oddaně. Její zbožnost čerpá především ze dvou velkých tajemství, Kristova dětství a umučení. Jako svatý Heřman Josef, i ona často rozjímala o Kristově utrpení, o tématu vyvolávajícím méně radosti, ale velmi živý soucit. Stigmata Františka z Assisi zažehla plamenem celý křesťanský svět.
Po Ježíši milovala nejvíc Pannu Marii, již neváhala nazývat svou matkou. Ukrývala se s důvěrou na jejím mateřském srdci. Nevíme však, že by rozjímala i o bolestech Matky Boží.
Dalším prvkem jejího duchovního života byly modlitby za duše v očistci, jak se je modlili věřící už od dob prvotní církve. Clunyjský řád stanovil jejich svátek na 2. Listopadu. Cîteaux a Prémontré sloužily každý den ranní mši za své zesnulé a modlily se stále častěji oficium za zemřelé. Rovněž žebravé řády třináctého století, františkáni a dominikáni, udržovali zvyk mnoho se modlit za mrtvé. I Kristina se často a ráda modlila na tyto úmysly.

1.listopadu 1291 se jí náš Pán zeptal, co by si přála, a ona ho požádala, aby jí dal duši horlivé řeholnice, která brzy zemře, a aby uvedl do nebe tři tisíce duší. Spasitel jí to splnil pod podmínkou, že bude muset vytrpět jejich trest místo nich. Obětavě s tím souhlasila. Zdá se, že se také dosti často obracela v modlitbě k Moudrosti. (O několik let později se narodí blahoslavený Jindřich Suso, který dodá této úctě novou hloubku.) Kristina zřejmě neměla žádné větší vzdělání. Učila se především díky rozjímání o Kristových tajemstvích a z liturgie, kterou silně prožívala.
Některé poznámky z jejího duchovního života, které se nám dochovaly, jsou ve formě mravních principů: deset zásad božské moudrosti, čtyři pravidla rozlišování duchů, sedm radostí Panny Marie v nebi...

Rok 1292 byl obzvlášť těžký. Kristina splatila své dluhy vůči duším v očistci vážným nervovým onemocněním projevujícím se křečemi celého těla, kdy se zdálo, že se i její cela se vším všudy otřásá, a častým omdléváním. Panna Kristina snášela tuto krutou nemoc s velkou odevzdaností, očekávajíc hodinu svého vysvobození ze života pozemského, která přišla 23. listopadu 1292. Dožila se dvaadvaceti let.

Velmi rádi bychom znali podrobnější informace o jejím krátkém, pokorném životě. Světlo, jež obdržela, se dotklo i některých z jejích sester, Kristina viděla, jak se jejich srdce otevírají jako růže, když přijímaly svaté přijímání nebo když je učila, jak mohou dosáhnout nebe. S novou horlivostí pak po její smrti rozkvetl duchovní život sester v Retters a bezpochyby i v mnoha dalších konventech na konci třináctého století.

Francois Petit, Premonstrátská spiritualita XII. a XIII. století, 1.vydání - Doksany: Klášter sester premonstrátek v Doksanech, 2018