Výňatek z přednášky P. Dominique-Marie Dauzeta k jeho knize Marie Odiot de la Paillonne, zakladatelka premonstrátek v Bonlieu.

Odpoledne 12. června 1871 bylo možno vidět kočár se dvěma koňmi, jak rychle jede po pláni u Montélimar; za městem Sauzet odbočil ze silnice na cestu, která jej přivedla až na sluncem zalitý dvůr starobylého kláštera cisterciaček v Bonlieu. Z vozu sestoupila řeholnice oblečená do bílého hábitu a černého pláště, srdce jí prudce bilo. Nájemci statku, který chtěla koupit, ji zvědavě pozorovali. Zavedli ji do starobylého kostela, do chrámové lodi s propadlou střechou, až k románské apsidě, nyní sloužící jako stáj. Prohlédla si také dům přestavěný z klášterní budovy ze 17. století, který na ní udělal velký dojem. Krásné okolí osázené ostružinami a ovocnými stromy, mlýn. Nad stromy létali holubi hledající řeku Roubion. Všechno dýchalo pokojem. Mladá žena vystoupila na terasu a kochala se tichem, pohledem na krásnou krajinu a hory Vercors. Působilo na ni kouzlo starého kláštera.
Nebylo důležité, že je klášter v troskách, budovy se dají znovu vystavět: Marie Odiot de la Paillonne – řeholním jménem sestra Marie od Kříže – našla místo pro klášter podle svého srdce. Po třicet let byl její život a dílo spojen s klášterem Svaté Anny v Bonlieu, kde obnovila ženskou větev premonstrátského řádu zmizelého z Francie už před několika staletími.

Po několika úvodních větách o historii založení kláštera v Bonlieu bych vám chtěl stručně představit osobnost, která zaujala místo v mém srdci i životě.

Marie Odiot se narodila 18. března 1840 v Toulouse, kde její otec, důstojník Joseph Odiot, sloužil u 13. dělostřeleckého pluku, kterému velel jeho tchán, plukovník Henri de la Paillonne, a s jehož nejmladší dcerou se oženil. Budoucí matka Marie od Kříže pocházela ze strany svého otce z pařížské obchodnické rodiny – rod Odiotů je známý z dějin zlatnického cechu: Jean Baptiste Claude Odiot, zřejmě nejlepší zlatník 19. století, prastrýc Marie od Kříže, žil v nádherném domě v ulici u kostela v Roule, kam Marie v dětství jezdila na návštěvu.
Ze strany matky byla z rodiny de la Paillonne, staré šlechtické rodiny venkovských hrabat – pocházející ze Sérignanu v kraji Vaucluse. Matka Marie od Kříže se celý život podepisovala „Odiot de la Paillonne“, aby naznačila, že je spojena se svými mateřskými kořeny, a že pochází z této staré křesťanské rodiny, což pro její život mnoho znamenalo. Jako dítě žila v mnoha městech, kde byla umístěna posádka jejího otce (Rennes, Metz, Vincennes). V roce 1850 se přestěhovali do kraje rodu její matky, do Sérignanu, kde žila do roku 1868: od svých deseti let do 28 let – jinak řečeno, od doby dospívání do doby, kdy se stala mladou ženou.
Výchovu a vzdělání dostala tedy ve šlechtické rodině, kde ji její matka učila hudbě a literatuře, a otec (o dvacet let starší než jeho manželka), důstojník ve výslužbě, absolvent vojenské technické školy, ji učil matematice. Roku 1868 je Marie Odiot vzdělanou mladou ženou, velmi zbožnou. Počátek jejího řeholního povolání zůstává zahalen tajemstvím. Ona sama roku 1880 o svých letech před vstupem do kláštera napsala:

„Žila jsem velmi uzavřeně ve své rodině v malé vesnici v diecézi Avignon. Do společnosti jsem chodila velmi zřídka a můj život probíhal velmi klidně, mezi mými povinnostmi v rodině a činnostmi ve farnosti. Byla jsem velmi šťastná a zcela mi to vyhovovalo. Nemyslela jsem na řeholní život, ani jsem ho neznala, protože jsem nikdy nebyla v žádném klášteře, ani kvůli vzdělání, jak se to dělalo v rodině mého otce. Od velmi vážné nemoci, kterou jsem prodělala ve věku 21 let, jsem cítila nejasné touhy vést život více uzavřený, více řeholní, ale nevěnovala jsem tomu příliš pozornost…“

Nevěnovala tomu zvláštní pozornost, protože nebyla volná: pečovala o starého nemocného otce, jak to bylo povinností nejstarší dcery v té době. Pak se události jednoho krásného dne daly do pohybu. Nechceme říci, že smrt jejího otce roku 1868 byla zásahem Prozřetelnosti, ale dovolilo to slečně Marii Odiot přejít ze stavu staré panny do stavu mladé řeholnice.
Marie Odiot se v červnu roku 1868 poprvé dostala do opatství svatého Michaela ve Frigolet, zúčastnila se velké slavnosti pořádané otci premonstráty – klášter ve Frigolet byl obnoven deset let předtím úsilím P. Edmonda Boulbona. Marii uchvátila liturgie, zpěvy, průvod a kázání, všechno jí připadalo velmi krásné. A jejího srdce se dotklo, že když se zpovídala v nové velké bazilice kláštera, zpovědník – novicmistr P. Tomáš Akvinský de Boissy-Dubois (kterého předtím neznala), s ní hovořil o Bohu tak, jak ještě nikoho neslyšela mluvit. Slavnost vzbudila v Mariině duši pocit, že její úděl je určen. Ačkoli předtím nic netušila, odjížděla z Frigolet, jak sama řekla, jako premonstrátka tělem i duší.

Ukázalo se, že P. Tomáš Akvinský de Boissy si již dlouho přál založit sesterský protějšek jejich kláštera. Premonstrátky ve Francii neexistovaly po několik století. Od počátku řádu ve 12. století měly kontemplativní povolání, v klauzuře vedly život modlitby v mlčení. P. Tomáš čekal na ženu, která by mohla toto založení vést. Když ve Frigolet uviděl tuto mladou ženu, zároveň rozhodnou i nevinnou, tuto dceru provensálské šlechty s hořícíma tmavýma očima, řekl si, že to by mohla být zakladatelka onoho kláštera.

Věci šly velmi rychle. Otcové z Frigolet pro Marii Odiot zařídili – ještě než měla čas o věci déle přemýšlet - prozatímní noviciát. Dohodli se s otcem opatem Gabrielem d´Aiguebelle na provizorním řešení. Poněvadž neexistovaly žádné francouzsky mluvící premonstrátky, mladá žena prošla řeholní formací u trapistek v Maubecu blízko Montélimaru, za něž byl otec opat d´Aiguebelle zodpovědný. Během jejího noviciátu otcové hledali další dívky pro založení a Marie, i když byla v klauzuře, se snažila najít místo pro klášter.
Založení vznikalo pod dohledem trapistek, v době, kdy Francie byla ve válce s Pruskem. Mezi lety 1870 a 1872 se sestra Marie od Kříže, v nesnadné pozici novicky a zároveň budoucí představené, snažila získat první sestry. Byly to mladé ženy z doby druhého císařství, kterým bylo v době pádu Napoleona III mezi 20 a 30 lety. Pocházely z jižní Francie – šest z nich bylo z krajů Gard, Vaucluse a Drome: provensálské ženy, radostné a nadšené, mladé a zdatné. Roku 1872 bylo v klášteře sedm chórových sester (některé už sestry profesky, jiné novicky) – bylo jim v průměru 25 let.

Sestry se usadily v Bonlieu na jaře roku 1871. Začátek byl dost bolestný, protože vztahy mezi mladou premonstrátskou komunitou a mateřským domem Frigolet byly napjaté. Matka Marie od Kříže si nerozuměla s otcem opatem Edmondem Boulbonem, kterého považovala za autoritářského, „klerikálního“ a málo dbajícího na to, co je vhodné, zvláště pokud jde o ženy. Napětí v jejich vztazích vedlo roku 1873 k tomu, že s podporou trapistického opata otce Gabriela, sestry přetrhaly svazky s Frigolet, a tím i s kongregací prvotní observance francouzských premonstrátů, a připojily se k premonstrátům z Brabantska, pod otcovskou péči P. Jana Chrysostoma de Swerta, opata Tongerlo.
Zcela odpovídalo povaze matky Marie od Kříže, že si vybrala otce opata, který pobýval více než 900 km od ní – to jí zajistilo samostatnost. A také samotu. Matka Marie sama vedla komunitu klauzurovaných sester, která se pomalu rozrůstala, až do roku 1905. Za těchto 35 let složilo věčné sliby 34 sester chórových i laických, v průměru jedna sestra za rok. To není až tak pozoruhodné. Přidám jeden údaj pro srovnání – v téže době její přítelkyně matka Cecílie Bruyérová, abatyše benediktinek v klášteře svaté Cecílie v Solesmes, který byl založen jen deset let před Bonlieu, byla už představenou 60 mnišek a na přelomu století založila dva dceřiné domy ve Wisques a Kergonanu. Abatyše ze Solesmes 25. března 1898 matce Marii od Kříže napsala: "Má stá ovečka se právě – na přímluvu svatého Josefa – objevila, je to dobrá bretaňská laická sestra".
Je pravda, že klášteru svaté Cecílie v Solesmes pomáhalo to, že ležel v blízkosti velkého kláštera svatého Petra, založeného proslulým otcem Guérangerem, sestry měly prospěch z důležité sítě vztahů – které jim zprostředkovávali bratři. Nic takového v Bonlieu nebylo. Matka Marie od Kříže to dobře věděla, a v dopisech své přítelkyni ze Solesmes se popisuje jako „abatyše z polí“, příliš zaměstnaná pěstováním bource morušového, typického pro zemědělce v údolí Rhony, než aby se mohla věnovat zakládání klášterů ve všech částech Francie nebo psaní velkých pojednání o mystice.

Za pomoci svého přítele opata Gabriela d´Aiguebelle a každodenní pomoci abbého Revola, almužníka kláštera a faráře vesnice, Marie Odiot řídila svou malou loďku, spokojená s její malostí. Po třicet let dokázala zajistit přístřeší a živobytí komunity ze svého rodinného majetku, z věna sester a výroby hostií, zahájené roku 1875; sestry si brzy získaly mnoho zákazníků.

Od roku 1884 se klášter v Bonlieu stal sídlem „Arcibratrstva kající mše“, jehož činnost odpovídala pojetí zbožnosti typickému pro 19. století. Bratrstvo bylo inspirováno sestrou Rosou, laickou sestrou z kláštera. Tisíce lidí z celé Evropy vstupovaly do tohoto bratrstva a učinily tak z Bonlieu známé duchovní středisko, a to umožnilo také konečně opravit krásný románský kostel kláštera.
Kostel v Bonlieu obdržel roku 1899 od Svatého stolce titul bazilika minor a představená získala téhož roku hodnost abatyše. Ale malý klášter, který prožil už mnohé nesnáze, čekal další těžký úděl, neboť roku 1901 musela komunita odejít do vyhnanství. A ve vyhnanství v Belgii abatyše Marie od Kříže roku 1905 zemřela, vyčerpaná nemocí, která jí o několik let dříve způsobila ochrnutí poloviny těla.

Její výjimečný život odlišuje Marii Odiot de la Paillonne od mnoha jiných zakladatelek klášterů v 19. století. Marie celý svůj život opakovala, že nechtěla nic zakládat – v každém případě „nic nového“. Zajímal ji jenom řeholní život, to jest návrat – možná podle romantického pohledu, kterým lidé z 19. století pohlíželi na středověk – ke kořenům starobylého řádu, k staleté tradici života sester premonstrátek, jejich způsobům askeze, jejich mlčení a milosrdné lásce ve společném životě.
Marie Odiot neformovala, jak to dělala například její současnice Helene de Chapottin de Neuville, tisíce sester misionářek na celém světě. Ona prostě jen žila s oporou Řehole svatého Augustina v přísné klauzuře, horlivě se věnovala chórové modlitbě (jak to náleží kontemplativním kanovnicím) a snažila se přivést několik dívek k Bohu.
Je možné, že byla více než představenou, kterou sestry zajímají jen z poloviny, že jim byla matkou. Její přítel opat Gabriel při návštěvě Bonlieu v začátcích kláštera řekl mladé představené: Je to zde zvláštní, člověk tu má pocit, jako by nebyl v komunitě, ale v rodině.“
Jak máme chápat tento postřeh? Je to pochvala svědčící o prostředí vzájemné lásky, nebo spíše lehký neklid opata nad založením, které by mohlo příliš připomínat matku a její děti. Když tato matka roku 1905 zemřela, rádi bychom věděli, jestli se zbylé sestry cítily jako sirotci.

Já jsem se seznámil s výjimečnými fondy archivů kláštera Bonlieu v roce 1993, kdy naše komunita založila v části kláštera sester převorství. Seřazeny v dokonalém pořádku v zavřené skříni, zapomenuty po téměř sto let, asi šedesát krabic skrývalo tisíce stran textu, vzpomínek, dopisů, autobiografických materiálů, vyprávění o založení kláštera, a skoro všechno rukou matky Marie od Kříže, zakladatelky! První nadšený průzkum trval několik týdnů. Musel jsem uznat literární talent a literární plodnost této klauzurované řeholnice, která korespondovala s celou Evropou, a která v noci ve své pracovně psala bez oddechu. Na první pohled tento archiv odhaloval krásný příběh společenství, a také – pro historika spirituality - zajímavý příběh duše, abych si vypůjčil výraz naší sousedky z Lisieux.
Mezi těmi šedesáti krabicemi jsem našel krabici číslo 26, která obsahuje korespondenci matky Marie od Kříže s její přítelkyní abatyší ze Solesmes. Namátkou jsem otevřel svazek dopisů z ledna 1902 - obě abatyše hovoří o tom, jak se snaží naplňovat své duchovní mateřství. Procházel jsem dopisy z konce jejího života, psané v exilu v Grimbergenu v Belgii, kde našla se svou komunitou útočiště.

Ve skutečnosti tyto tisíce stránek rukopisů spaly v očekávání, že budou zase s pochopením čteny. Poprvé bude číst tyto dopisy jedné řeholnice široká veřejnost, která převezme roli všech adresátů najednou. Každý si může poslechnout lidský duchovní koncert, v němž Marie Odiot byla sólovým nástrojem po třicet let. Sólistkou v samotě? Vše v jednom. Vnímal jsem úchvatné adagio této klauzurované řeholnice, která marně očekávala dopis nebo návštěvu spřízněné duše.

Namátkou vybírám dopis pro trapistického opata Gabriela d´Aiguebelle:
Moje ubohá duše si chodí vždycky, kam chce. Uniká mi, a už nevím, co jí mám říci. Chtěla bych vám jí kousek poslat a zeptat se vás, co si o ní myslíte. Snad byste viděl lépe než já. Stačilo by mi, kdybych věděla, že tím nic neriskuje. Kdy přijedete na chvíli do Bonlieu, ctihodný otče? Neodvažovala bych se vás na to ptát, nutí mne k tomu jen to, že bych s vámi potřebovala tolik hovořit, že to ani neumím říci, ani nemohu pochopit.

A dále v témže dopise:
Bůh vytváří kolem mne a ve mně takovou prázdnotu, že se jí až děsím. A přece to nazývám milostí. Cítím se zbavena všeho, a přesto mi nic nechybí. Jedním slovem: jsem šťastná, i když v tomto zvláštním blahu, které, jak věřím, vy také znáte, se mísí trpkost s radostí v jednu sílu i laskavost, která vítězí nade vším vnitřním i vnějším. Je to současně boj i odpočinek, vidění i slepota.

Hluboký život duše Marie od Kříže je obsažen v těchto paradoxních stránkách v celé svobodě – pohybuje se mezi protipóly zbožnosti a pobožnůstkářství, oba typické pro 19. století. Poslechněte si, jak píše o jedné ze svých dcer:

Naše nová novicka je okouzlující. Sestřička Terezie, která je opravdu horlivá jako anděl, se domnívá, že Bůh po nás nemůže žádat nic jiného, než oběti, a nechápe, že člověk mu může nabídnout jiné věci než ty, které stojí bolest nebo námahu. Zdá se mi, že vedle toho, co člověk může Bohu obětovat, existují i věci, které mu může zasvětit. Že náš Pán po nás vždy chce věci obtížné, se jen zdá se.
Na okamžik se její pero zastavilo. Pak zasněně pokračuje:
Já nemám horlivost duší velkomyslných. Všechno, co vyžaduje pohyb, mne unavuje. Uvažovat o cílech vnějších, k nimž se blížíme, které následujeme a jichž dosahujeme skrze oddanou a nadšenou horlivost, mi způsobuje závrať. A necítím se schopna vykonat nic dobrého, jen zemřít. Zdá se mi, že život na zemi není nic jiného, než cípek onoho druhého života.

Tahle zvláštní zakladatelka není žádnou aktivistkou. Jakékoli pelagiánské sklony, jakékoli snahy dobýt Boha vlastním úsilím, zásluhami, asketickými skutky, natož – což zdrženlivě přiznává – evangelizací a misiemi jsou jí cizí. To nechává jiným: kontemplativní život v klauzuře na prvním místě znamená láskyplné zasvěcení nepoznatelnému Milému. Je to pozvání vystavit se slunci. Nečinnost podložená doktrínou.
Své přítelkyni matce Cecílii se svěřuje:
Moje duše je na tom dobře, musím jen říci, že větší radost mám, když nic nedělám, než když pracuji. Když přichází večer, a znovu si procházím hodiny tohoto dne, nenacházím nic vynikajícího, co by vycházelo ze společného a řeholního života, a pak mi přináší opravdovou radost a pokoj věřit v ráj. Vskutku, veškerá činnost, která dělá z běžného života přísnější, mne zahanbuje a rozptyluje. Ať žije nicnedělání! Chápu, že když napíši tato slova, může to znít velmi směšně, snad i trochu skandálně těm, kdo nechápou, jak to cítím. Vy, ctihodná matko, chápete, že je to velmi rozumné a ospravedlnitelné? Nemám ani v nejmenším na mysli lenost nebo zahálku. Ne, je to něco jiného, co mi nijak nebrání dřít celý den.

Roku 1880, nějakých deset let potom, co začala žít řeholním životem, začala Marie Odiot psát první stránky svých Annales de fondation - Letopisy založení. Zakladatelka okouzlujícím stylem podrobně popisuje četné obtíže, a, jejími slovy řečeno, velké „řeže“ prvních let založení (mezi lety 1868 a 1873).

Na konci přednášky bych vám chtěl krátce přiblížit obsah jedné z mnoha krabic z archivu z Bonlieu, té, která nám ukazuje Marii Odiot v posledním úseku jejího života, za sporů, kdy třetí francouzská republika byla k církvi čím dál více nepřátelská.
Člověk může popsat život francouzských katolíků v 19. století, jako velký zápas mezi revolucí a zjevením (Révolution et Révélation). Tato slovní hříčka je výstižná a oprávněná: katolíci balancovali na hraně rozhodnutí: měli by přijmout moderní dobu, laicismus, republikánské hodnoty, dědictví roku 1789 – a mohli by vůbec zůstat křesťany, kdyby v nich toto dědictví převládlo? Nebo by měli proti modernímu světu bojovat na život a na smrt, obviňovat ostatní z bezbožnosti, odvrátit se od světa, zcela se od něj odříznout a opevnit se proti němu – jako papežové zavření ve Vatikánu – v neústupném katolicismu, ve stavu trvalého obležení?
Statut řeholníků byl nejasný, protože konkordát z roku 1801 jim nedovoloval usadit se ve Francii, a tak se založení různých řádů ocitla vlastně mimo zákon; působila z právního hlediska ilegálně, s tichým souhlasem úřadů. Zcela v souladu s francouzským právem pak vláda Julese Ferryho, rozhněvaná chováním jezuitů a asumptionistů, roku 1880 všechny francouzské řeholníky vyhostila. Premonstráty z Mondaye a Frigolet potkalo totéž, co ostatní. Prefekt a podprefekt kraje za pomoci četnictva (protože obyvatelstvo s tím ne vždy souhlasilo) vypáčili vrata kláštera a vyklidili jej.

Roku 1880 se výnos o vyhnání řeholníků dotkl jenom klášterů bratří, sestry byly ponechány na pokoji. Marie Odiot píše jednomu belgickému premonstrátovi:
Musela jsem vám hned napsat, abych vám sdělila nové zprávy v těchto časech všeobecných těžkostí a úzkosti. U nás je zatím klid, ale já už jsem ztratila víru, že to dobře dopadne, když jsem musela sestrám sdělit zprávy o obtížích, které hrozí řeholním domům v naší ubohé Francii: působí nám to starosti a narušuje to náš život, jen noc většinou přináší potřebný pokoj do duší řeholnic. Jinak se snažíme žít v klidu jako obvykle. Máme zde na světě pronajato jen malé místo, a vždy mne udivovalo, že jsme jej vůbec směly obývat. Tak se neznepokojuji pro jiné věci, snažím se starat o komunitu podle svých sil a spím klidně pod pohledem Božím, jako by se nic nedělo.

V Bonlieu představená měla velmi dobré informace, a to od faráře z vesnice, který četl noviny, a který jí oznamoval, co se ve světě děje. A pravděpodobně v letech 1880-1900 vyprávěl matce Marii od Kříže také o svých vlastních zklamáních, neboť v těchto letech nebylo v kraji Drome snadné být vesnickým farářem.

Matka Marie od Kříže píše své přítelkyni ze Solesmes v červenci 1890:
Ďábel zuří, a to není špatné znamení, že? My zde máme co dělat s jeho pomocníky. Zakázali nám zvonit v noci podle zákona z roku 1885 a už čtrnáct dní se modlíme matutinum bez zvonů. Byla jsem velmi rozrušená, že nám zakázali zvonit. Nemohla jsem vůbec usnout, když mi to řekli, ale musela jsem na sebe vzít tento úděl, protože odpor proti nim není možný, a tak jsem teď v klidu kvůli této věci i kvůli všemu ostatnímu. Chtěla bych vám vyprávět o jednom pokušení, které jsem měla ten večer ve svém smutku. Napadlo mi modlit se ke svatým andělům, aby zvonili na naše matutinum, protože oni nepodléhají starostovi Bonlieu. Ale najednou, nic jsem neviděla ani neslyšela, jsem věděla, že mi to našeptává ďábel. Toto pokušení opovážlivosti vypovídá dobře o zlosti, která byla v mé duši.

Marie Odiot nepochybovala, že brzy zvony nebudou zvonit vůbec, protože klášter bude prázdný, a že ona bude muset se sestrami odejít.
Kvůli údajnému „nadbytku řeholních kongregací“ vyhlásil Waldeck-Rousseau na podzim roku 1900 program jejich kontroly, a parlament odhlasoval v létě roku 1901 zákon, který stanovil, že všechny kongregace se musí během tří měsíců podrobit státnímu schválení. Pokud o schválení nepožádají nebo nebude uděleno, kongregace bude z území Francie vypovězena.

Mondaye žádalo o udělení schválení, ale nedostali ho a byli vypovězeni z Francie. Ale musíme po pravdě říci, že některé kláštery – zvláště ty ze šlechtické kongregace ze Solesmes – považovaly za ponížení žádat bezbožnou vládu o povolení, aby mohly pokračovat v řeholním životě. Francie roku 1901 si už nezaslouží, aby tam působily: mniši a mnišky se hrdě rozhodli, že nebudou o nic žádat a odejdou do vyhnanství. Marie Odiot de la Paillonne, dcera plukovníka a vnučka generála – dvou důstojníků, kteří sloužili králi, císaři i republice - se pod vlivem své přítelkyně Cecílie Bruyerové ze Solesmes rozhodla, že také odejdou, dříve než je vyženou. A tak 18. září 1901, za smutku celé obce, se komunita premonstrátek z Bonlieu po třiceti letech života v této malé vesnici v kraji Drome vydala na cestu do vyhnanství, směrem Belgie, kde jim hraběnka de Mérode nabídla svůj neobývaný zámek Grimbergen.

Matka Marie od Kříže v Belgii zemřela a její komunita tam zůstala do roku 1933, kdy se vrátila do Drome. Nemohu tady celý večer popisovat, co pro ně znamenalo vyhnanství. Nechám prostě zaznít její hlas ještě jednou v dopise z roku 1902.

Náš život zde je pokračováním života v Bonlieu. Není to už dům, ale zámek naší chudoby. To znamená, milá přítelkyně, že zde musíme být ještě váženější, přívětivější a praktičtější, a mně se bude líbit v tomto krásném zámku s nádhernými sály, tak honosně vyzdobenými, až uvidím, že jsme zde stejně chudé, jako v našem skromném Bonlieu. Kdybyste viděla všechny projevy Boží prozřetelnosti v tomto vyhnanství, obdivovala byste je. Bůh je k nám tak dobrý! První novinkou, která mne zasáhla, je, že výsledek voleb se zdá příznivý. Cítím upřímnou radost – jednak by to bylo k dobru Francie a také bychom měly naději na návrat. Tato radost mne udivuje, téměř znepokojuje, zdá se mi podezřelá, kompromitující – znamená to, že jsem opustila dokonalost a svatou lhostejnost. Když vidím, jak toto zlepšení našeho stavu ještě zdaleka neznamená možnost návratu, cítím se podvedená.

(…)
Vyhlídka na prodloužení vyhnanství mne už neskličuje. Je zvláštní, že tato možnost mne nechává v klidu a bez dřívějších tužeb. Touha po Bonlieu má ten účinek, že místo toho toužím po nebi. Myslím na nebe, jako na svůj poslední konec, kam mám pevnou naději jednoho dne dojít, ne kvůli svým velkým zásluhám, ale díky našemu Pánu Ježíši Kristu, mému Spasiteli a Vykupiteli. Přesto ta touha, která na okamžik byla tak silná, že překonala všechny ostatní touhy, mne zanechala tichou a šťastnou nad zemí, kde mne život netrápí, a kde zažívám blaho tak skutečné a bez mraků.
Jak Pán dokáže vždycky všechno zorganizovat tak, abych byla spokojená? Neopakuji tuto větu stále znovu a znovu? Je ta skutečnost bílá? Pak můj hlas radostně souhlasí. Je černá? Stala se tužbou mé duše. Moje radost prostupuje všechny činy jako Boží kouzlo. Přišlo bez upozornění, aniž by mne něco varovalo. Cítím, že mne od hlavy k patě naplňuje svatá vůle Boží; cítím se milovaná, požehnaná, vyvolená ve všem.

Vnitřní přirozenost této staré abatyše připomíná dobře naučenou a dobře přednesenou lekci ze svaté lhostejnosti. Založíte klášter, milujete jej nade vše, věnujete mu své tělo, krev i slzy, zpíváte tam, sázíte tam vinnou révu a ovocné stromy, a pak se Bohu zlíbí vás odtud vytrhnout, a nechat vás jako Joba nahou na hnojišti. Nahou? Jaký omyl. Nádherně oblečenou, říká abatyše, nádherně oblečenou od hlavy k patě, ve svaté vůli Boží. V oděvu svatebním.