U norbertinských sester se přirozeně nachází jak duch, tak i cíl prvního řádu, a mají tak pro ně platit i obecné prostředky k dosažení řeholní dokonalosti, které byly v tomto direktáři již objasněny. Přesto však bude muset dojít k určitým nutným přizpůsobením podle zvláštního zaměření ženského řádu a podle speciálních funkcí, které mají kontemplativní sestry v našem řádu vykonávat. Postačí tedy, když se s krátkým historickým náhledem v úvodu vyjádří jádro toho, co Norbertova rodina od druhého řádu očekává.

​
 

Vznik a vývoj druhého řádu
 

1. Co sv. Otec Norbert zamýšlel a vykonal

​

Na myšlenku darovat svému zřízení i ženskou větev se sv. Norbert nezdá být přiveden touhou napodobit ostatní řády, jako spíše horlivostí šířeji se zapojit do gregoriánské reformy, která v tom čase naplno ožívala. Ačkoliv chtěl především obecně reformovat kanovnické zřízení a osvobodit ho od postupujícího uvolnění, zamýšlel umožnit usebranost a ticho i ženám, jejichž kláštery byly kapitulami kanovníků, na nichž často závisely, velmi často přehlíženy či kaženy špatným příkladem.
Již roku 1122 oblékl Norbert do hábitu první premonstrátskou sestru Rickweru, která žila zprvu jako poustevnice, aby posléze stanula v čele premonstrátských sester a starala se o hospic. V brzké době ji následovaly přemnohé další. Mnich Heřman, současník sv. Otce Norberta, píše: „Tento Norbert se k Bohu snažil obrátit nejen zástupy mužů, ale i žen, takže je dnes možno na různých místech premonstrátského založení vidět více než tisíc konvršek sloužících Bohu s takovým zápalem a tichostí, že jen stěží je možno nalézt v nejodlehlejších mnišských klášterech řeholní horlivost tomuto podobnou.“ Je samozřejmě možné pokládat tento text za přehnaný, ale přece jen je svědectvím vysokého počtu a horlivého ducha sester v premonstrátském řádu.
Nezdá se, že by svatý patriarcha Norbert vymyslel pro druhý řád nějakou jasnou podobu (což se ostatně nedá říci ani o řádu prvním), ale dobové souvislosti měly na pozdější vývoj velký vliv.

​
 

2. Další vývoj

​

Rozdělení klášterů

V počátcích byly kláštery našeho řádu většinou „podvojné“, tj. sestávaly z konventu mužů a připojeného konventu žen. O tehdejším způsobu žití sester nám podává zprávu stará kronika, v které stojí: „Žijí odděleně od mužů a věnují se modlitbě ne v chóru ani v kostele, nýbrž pouze v tichosti; své žalmy a hodinky ať už kanonické či k poctě Panny Marie se modlí ve skrytu se vší pokorou a zbožností a ostatními skutky slouží církvi a bratřím — šitím, vyšíváním, pletením, praním." Byly tedy prakticky sestrami-konvrškami.

Roku 1140 však generální kapitula za předsednictví bl. Hugona stanovila, že se mají podvojné kláštery zrušit. Proto byly sestry většinou přesouvány jinam, ne vždy však hned — např. ve fríské cirkárii existovalo několik podvojných klášterů až do konce.
Od té doby existoval v našem řádu dvojí druh klášterů zasvěcených panen, totiž prepozitury — nezávislé, tj. sui iuris — a prioráty, ustanovené přímo pod určitou kanonií mužů či jejím opatem. Všeobecně byl druhý typ klášterů vlastně později oddělenou ženskou částí dvojitého kláštera, nebo aspoň klášter založený současně s nějakou kanonií mužů v její blízkosti.
 

 

Povaha práce a kategorie sester

Když proběhlo oddělení sester od konventů prvního řádu, začaly premonstrátské kontemplativní sestry, které se dříve mohly účastnit kanovnických hodinek a naslouchat jim, provo-zovat posvátnou psalmodii ve svých oratořích samy, takže Statuta ze 13. stol. mohou mluvit o „oněch místech, která jsou již odedávna navěky označena přijímáním zpívajících sester." A tak se z těch, jimž dříve náležela hlavně hmotná starost o kláštery mužů, staly posléze kontemplativní mnišky, odevzdané tichému životu v ústraní, oddělené od světa, často již nazývané kanovnice, pozvolna podřizované přísnému zákonu klauzury.

Později dochází samovolně k rozdělení na „sestry zpívající“ a „sestry nezpívající“, čili konvršky, i když zatím chybí jasné stanovy je rozlišující. Kolem roku 1500 se pak zpřísňují klauzurní zákony mnišek a všechny laické sestry a služebné jsou z klauzury vyloučeny; dochází k upřesnění způsobu života obou kategorií. Tak stojí ve Statutech z roku 1630: „K plnému naplnění záměru tridentského koncilu ať se z klauzur mnišek vyloučí všechny světské služebné, a ať se přijme tolik konvršek klauzuru zachovávajících, kolik je uznáno za vhodné k vykonávání prací a služeb uvnitř klauzury.“ Od této doby pak není ani sestrám-konvrškám dovoleno opustit klauzuru.

Konvrškám byla svěřována spíše práce materiálního rázu a péče o dům, zatímco aktivity žádající si vypěstěný um, např. předení, vyšívání, vazba či zdobení knih apod., byly vyhrazeny zpívajícím sestrám. Tak je tomu zpravidla zvykem až do dnešních dob. Přece však dnes toto rozlišení na dvě kategorie pomalu ustupuje díky sociálnímu vývoji náhledu na člověka podporovanému sv. Stolcem. Zrušil se rozdíl v barvě hábitu, a i když někdy požadavky vykonávané práce radí jinak, zmenšuje se pozvolna i rozdílnost v těchto pracech. Stejně se ale mohou nezpívající mnišky denně více věnovat materiální péči než mnišky zpívající, a tak je těmto možno „vrátit“, že musí každodenně věnovat více času božským chválám. Samotné „zpívající“ už nepovažují za sebe nedůstojné se mimo hodinky chorálního officia společně s konvrškami věnovat domácím pracím.

Aby však bylo i mimo klauzuru vše náležitě uspořádáno a zachováno v čistotě, a přece aby to nebylo ponecháno světským služebným, jsou od 16. století přijímány donátky, které neskládají sliby a jsou vyčleněny ke vší službě, kterou měly ve zvyku vykonávat sestry-konvršky mimo klauzuru, když klauzurní disciplína ještě nebyla tak přísná. V novější době se však objevily „sestry externí“, v pravém smyslu řeholní a členky komunity skládající sliby, těšící se z milostí, privilegií a práv stejných jako mnišky a taktéž obtížené stejnými povinnostmi, pokud z podstaty věci neplyne jinak.
 

 

Osud druhého řádu

Kanonie se měly po všech stránkách postarat o duchovní a materiální potřeby ženských klášterů, které na nich závisely. Je třeba však přiznat, že opati nezřídka tyto své jurisdikci podřízené kláštery přehlíželi. Dokonce i některé generální kapituly se stavějí k přijímání sester nevraživě (už ve 12. stol.), a to z důvodů různých, ne vždy právě správných. Došlo tak k tomu, že mimo západní Německo, Nizozemí a Polsko měl řád jen nemnoho klášterů kontemplativních sester, mezi nimiž vzkvétaly zvláště ty, které existovaly částečně či úplně nezávisle, anebo byly založeny opaty mužských kanonií; takové pak existují až dodnes. Popravdě — ačkoli se co do počtu domů a členek druhý řád nachází v poněkud skromnějších podmínkách, nelze přesto popřít, že jeho duchovní úkol je třeba považovat za veliký, jak velice jasně vyplyne z následujícího.

 

 

Různé úkoly kontemplativních premonstrátských sester

​

Dokumenty rané doby, které by nám ukázaly principy a praxi norbertinské spirituality, jak byla prožívána v druhém řádu toho času, jsou docela vzácné. Při snaze přijít na způsob myšlení, který v klášterech našich sester vládl, se ovšem nesetkáme s žádnou těžkostí — sestry byly totiž naplněny týmž duchem, který vložili sv. Norbert a bl. Hugo premonstrátskému založení do vínku; obě větve norbertinské rodiny prožívaly zpravidla společně doby nadšení, uvolnění a obnovy, a stejně tak časy míru, útrap a pronásledování.
Bude proto stačit s očima upřenýma obecně na spiritualitu našeho řádu podívat se navíc na to, jakým způsobem ji prožívají premonstrátské kontemplativní sestry ještě dnes existující, abychom byli schopni krátce vyjádřit zvláštní funkce druhého řádu v rodině sv. Otce Norberta.
V rozvádění této látky před námi bude svítit vymezující vyjasnění statut sester našeho řádu, které říká: „Druhý řád je zaměřen k tomu, aby se řeholnice, skrze klauzurní a kontemplativní život směřující ke svému posvěcení, modlily Božské of?cium a skrze život modlitby a kajícnosti pomáhaly kněžím prvního řádu v jejich apoštolské činnosti.“ Co se týká základních řeholních záležitostí a norbertinských závazků, odkazujeme na první část tohoto direktáře; zde připojíme jen ty věci, které se více týkají sester, tedy život kontemplativní a liturgický, zodpovědnost pomáhat apoštolátu prvního řádu, a disciplinární a kající praxi.
 

 

1. Kontemplativní a liturgický život našich sester

​

 

Život co nejvnitřněji spojený s Kristem-Snoubencem

​

Zasvěcená panna, snoubenka Kristova

Kristus Pán jednou přirovnal nebeské království ke králi, který vystrojil svému synu svatbu, tj. ke slavnostní svatební hostině. Na takové slavnosti mohou mít různým způsobem účast pozvaní či spoluhodovníci, služebnictvo či obsluhující u stolu, děti hostícího krále a pak také ona panna-nevěsta, hluboce oddaná královu synu.
Je zajisté pravda, že sv. Pavel označoval za čistou pannu přivedenou ke Kristu celý věřící lid; kdo by se však odvážil popřít, že tento obraz Kristovy snoubenky daleko lépe odkazuje na duše, které se poté, co všechno opustily, odevzdaly Kristu, svázaly se řeholními sliby a vůbec zcela zvláště, z vlastní podstaty tohoto obrazu, na duše panen zasvěcených Kristu? Krásně je to vyjádřeno slovy, kterými kněz předává zasvěcující se panně prsten: „Zasnubuji tě ženichu, Ježíši Kristu, Synu nejvyššího Otce. Přijmi tedy prsten víry, … abys byla nazvána snoubenkou Boží.“ Každá jedna z nich se takto předává Kristu, aby „nepřijaly za svou lásku nikoho jiného, než jeho“; jak vhodně se cele zasvěcují právě tomu, který je „tohoto věčného panenství ženichem, nakolik je sám věčného panenství Synem.“

Panenské štěstí ze soužití s Kristem

Šťastné jsou ony (ženy), jestliže se skutečně snaží žít podle svého svatého povolání; právě pro ně je dobré přimknout se k Bohu (nejen tedy pro ty, kterým se dobře daří) a jako slu-žebnice v rukách své paní, tak zvedat své oči k Pánu, svému Bohu; zároveň ale spolu s mi-lovaným žít daleko hlouběji; (tyto řeholnice) skutečně žijí v blízkosti všech tajemství Krista Pána, aby se snažily říkat se sv. Pavlem: Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. Výhradní láska k Ježíši, která je svatým pannám vlastní, je jim pramenem nevýslovných radostí, jak krásně dosvědčuje sv. Otec Augustin: „Vlastní radosti Kristových panen nejsou tytéž, jako ony sice Kristových, ale nepanen.

 

Upřímně se oddat kontemplativnímu životu

Ať se následující slova papeže hluboce vryjí do myslí všech kontemplativních sester: „Co se týká kontemplativního života sester, který podle vůle církve vždy existoval, má být zachováno toto pevné a neporušitelné pravidlo: všechny kláštery mnišek se mají podle práva vždy a všude hlásit ke kontemplativnímu životu jako ke svému prvnímu a hlavnímu cíli. Z tohoto důvodu mají být práce a služby, kterým se mnišky věnovat mohou a mají, takového druhu a být co do místa, času, způsobu a počtu uspořádány a rozděleny tak, aby život skutečně a cele kontemplativní, ať už celé komunity či jednotlivých mnišek, byl nejen možný, ale aby se tím stále podporoval a posiloval.“

​

 

Chvála Boží liturgicky slavená

​

Význam svaté liturgie v životě našich sester

Vnitřní spojení premonstrátské mnišky se Snoubencem Kristem se velmi zvláštním způsobem živí stálým společným zpěvem chvály, který přednáší sedmkrát za den při recitaci božského officia ve jménu církve, a jehož středem je konventně slavená Eucharistie, s co nejtěsnější účastí na božské oběti.
Svatá liturgie je esenciální součástí života sester našeho druhého řádu. Ona totiž určuje jejich řeholní chování a jejich úkol ve svaté Církvi; ona jim dala nástroj, aby mohly vystupovat jako hlas Snoubenky Církve, skrze nějž se k nebi stále vznáší chvála Boha Stvořitele a Krista Vykupitele; pro ni je nutné, aby sestry ve svém životě modlitby zůstaly vnitřně spojeny s Církví a vyhýbaly se individualismu. Mniškám našeho řádu je třeba vždy radit, aby se příliš neoddávaly lidovým pobožnostem, ale spíše aby se snažily o důležitou liturgickou zbožnost. „Modlit se s Církví“ je princip jim tradičně vštěpovaný. Tím, že naše sestry „přebývají v nebi , tj. že se pohybují mezi božskými skutečnostmi, ta-jemstvími a symboly, se totiž stává Nejsvětější Eucharistie středem jejich myšlení a jednání. Zopakovat by se na tomto místě mohlo to, co bylo řečeno v části I, úseku I, kap. 2, čl. 2.
 

Starostlivě udržovaná péče o božské officium

Plnit božské oficium ať leží na srdci našim mniškám proto, že je v něm uložen nejlepší pramen zápalu jejich řeholního života a příležitost naplnit nejsvětější úkol vzdávat povinnou chválu Božské vznešenosti. Ve shodě s tím ať se usměrní celý denní řád kláštera, aby k této funkci, která se má vykonávat v pevně stanovených dobách, vše ostatní směřovalo. Stejnou měrou se má formovat samovolné smýšlení duší v komunitě v tom kterém čase, s nadšením pro právě probíhající dobu cyklu liturgického roku, totiž pro přípravu či těšení se z příchodu Pána, pokání či radosti, atd.
Probošt jednoho ženského kláštera napsal v 17. stol. toto: „Jestliže totiž máme díky našim slibům zvláštní závazek chválit Boha ve dne v noci a vykonávat jeho božská officia, a poněvadž nadto (ačkoliv je to už samotné věc těžká) ještě z moci posvátné poslušnosti je nám Církví přikázáno zpívat či recitovat všechny (denní i noční) části zbožně, pozorně a uctivě, ať se každá sestra na božské officium důsledně připravuje“.

​

 

2. Pomoc mnišek prokazovaná apoštolátu prvního řádu

​

Poklidný život premonstrátské panny, vnitřně spojené se Snoubencem Kristem, musí nevyhnutelně prokázat jako pravdivá Kristova slova: Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten přináší hojné ovoce, a sice nejen jakoby v uzavřené zahradě kláštera, ale skutečně i navenek.
V začátcích premonstrátského založení se sestry cele odevzdávaly materiální péči o muže v klášteře, jak už jsme o tom pojednali dříve, prokazujíce poutníkům pohostinnost v hospicu a starajíce se o chudé, kteří tloukli na dveře. Poté, co došlo k rozdělení mužských a ženských klášterů, mohly se již mnišky ve svých klášterech plně oddat kontemplaci; takto pak mohly být dokonaleji než dříve spolubratřím prvního řádu pomocí, a to duchovní, pro dobro jejich kněžských aktivit.

Již ve Starém Zákoně jsou nám dány příklady toho, jak spravedliví dosáhli od Boha svými modlitbami milosti odpuštění a usmíření ve prospěch hříšníků, vůči kterým Pán vzplanul hněvem! Za všechny uveďme přímluvy Abraháma a Mojžíše, kterými se Bůh dal pohnout k lítosti nad zlem, o němž mluvil, že je dopustí na svůj lid. A skutečně, jestliže Bůh plní vůli těch, kdo se ho bojí, tím spíše se nechá zadržet těmi, kdo ho milují. A jestliže prosba jednoho tolik zmůže, co pak teprve soulad celé komunity panen Bohu zasvěcených? Sv. Řehoř Veliký jednou napsal: „Život svatých panen je sám o sobě takový a naplněný tolika slzami a odříkáním, že nás vede k víře, že kdyby tyto neexistovaly, žádný z nás by na tomto místě býval nemohl mezi langobardskými meči po tolik let přežít.“

Beze vší pochybnosti tedy modlitby našich mnišek získávají od Pána mnoho milostí konverze či vytrvalosti pro hříšníky a trpící, a zajisté zvláště pro ty, kteří jsou svěřeni kněžské službě kanovníků prvního řádu. Tuto duchovní spolupráci ať naši kněží maximálně využívají a na druhé straně ať nadšení mnišek tím více žhne, když začnou mít naději, že jejich prosby a pokání získávají pro duše plody spásy.
Kněžím našeho prvního řádu nezřídka služba duším a apoštolská péče brání, aby věnovali kontemplativní části svého povolání takový podíl, jaký by si jí zaslíbit přáli. Na druhé straně ale naše mnišky, snažíce se pouze o kontemplaci, jakoby z tohoto pohledu zajišťovaly v norbertinské rodině rovnováhu a získávaly pro kněžské skutky řádu hojnou Boží pomoc. „Druhému Kristu“, knězi-premonstrátovi, jsou vpravdě pomocí v dalším posvěcování jeho vlastního kněžského života a ve zúrodňování jeho námahy na poli Páně. A čím více vede posvátná panna pouze Bohu zasvěcený život odříkání, tím hojnější také získává plody spásy v duších. Neplatí snad tento výrok o jakémsi duchovním mateřství?

Kéž by kláštery našeho druhého řádu potvrzovaly tato slova Pia XII.: „Kdo by mohl spočítat a změřit … květy a plody svatosti, jež tyto uzavřené zahrady přinášejí Kristu a Církvi? — onu účinnost modlitby, ono bohatství odevzdanosti a konečně dobra všeho druhu, jakými se mnišky všemi silami snaží milovat, podpírat a posilovat svou matku Církev?“

​

 

3. Řeholní observance ve druhém řádu

 

Život sjednocení s Bohem našich sester ani jejich dobročinný vliv na apoštolskou plodnost Kristových služebníků se neskládá jen z modlitby. Láska, která je základem života spojeného s Bohem a kořenem jeho plodů, vyžaduje totiž také oběť a sebezápor, kteréžto potřebě je v životě sester našeho řádu velice dobře učiněno zadost. Ne že by kající umrtvování těla mělo v jejich způsobu života získat přednostní postavení, jako je tomu v určitých (zvláště ženských) řeholích, ale spíše že celé uspořádání jejich života k Bohu a duchovním věcem s sebou nese ne právě obvyklou přísnost se stálým zříkáním se přirozených sklonů.
Jistě živý duch víry podle příkladu sv. Otce Norberta, vláda lásky podle řehole a života sv. Otce Augustina, ustavičná pozornost vůči Boží nekonečné dobrotě v textech sv. Officia — toto všechno jsou příčiny, proč se zdá být radostnost ve výrazu tváře a prostota v rozhovorech u dcer sv. Norberta mezi ostatními sestrami zvláště hodná povšimnutí. Přece by však určitý jas, nacházející se jak v ústech tak v mysli, mohl trochu zakrývat přísnost života, které je ovšem třeba si povšimnout.
Je zřejmé, že řeholní observance druhého řádu se od těch, které existují v řádu prvním, takřka neliší; přece však díky mnoha souvisejícím rozdílům jsou tyto ze své větší části v druhém řádu na zachovávání obtížnější. Co se týká ducha, kterého se mají držet, stačí pro tuto chvíli čtenáře odkázat na to, co jsme psali v druhé části prvního dílu tohoto Direktáře: tyto věci totiž platí pro celý premonstrátský řád. Chceme jen probrat aspoň zběžně to, čehož naplňování je v ženských klášterech přísnější či co se obtížněji snáší.

 

 

Co se týká slibů

​

Sliby, jež ustavují esenci plného darování, kterým se řeholní duše dává Pánu, má sestra s láskou a pečlivostí zachovávat.

Vědoma si zvláštní ceny poslušnosti, která je shrnutím celého vlastního řeholního odevzdání, má v srdci nosit, že je nutno přísně zachovávat napomenutí Řehole: „Představenou je třeba poslouchat jako matku při zachování úcty, aby v ní nebyl uražen Bůh; tím spíše pak kněze, který se o vás všechny stará“. Jakýkoliv nevhodný výraz ducha nezávislosti je třeba v zárodku udusit. Pokorné podřízení se dodává ženě Bohu zasvěcené zvláštní krásu, zatímco ji na druhé straně každá svévole či zpupnost velice nesluší, protože je jejím přirozeným před-nostem a vrozené umírněnosti cizí.

To, co bylo výše řečeno o ochraně čistoty, mají řeholnice velice starostlivě zachovávat, a to s planoucím nadšením a důvtipnou bdělostí. „Dávný nepřítel, který i vynikající snahy napadá docela jemnými nástrahami vedoucími k zatemnění palmy dokonalé čistoty, se totiž proplazí jakoukoli nedbalostí mysli“. Napíná sítě především lásce a pokoře panen, aby se, když už znejistí tyto základy duchovní budovy, nakonec začala viklat i praxe samotné čistoty; všech deset panen evangelního podobenství bylo určitě neporušeně čistých, jen pět jich však mohlo vstoupit na svatbu.

Co se týká chudoby, doporučovala se pro ni již ve Statutech Premonstrátského řádu 13. stol. v kapitole „O přijatých sestrách“ zvláštní důslednost; ve Statutech z roku 1630 navíc stojí: „Hlavně v ženském pokolení je časté, že nákaza majetku tkví se svými kořeny skrytěji a hlouběji.“ V dnešní době se nezdá, že by se onen takto popsaný ženský sklon nějak projevoval; stejně ale ať se sestry chrání, aby se, kdyby do tohoto bodu vniklo zanedbání, ne-zavdával opět důvod ke v minulých stoletích tolik obávanému uvolnění. Spíše ať se v srdci snaží uvést do praxe napomenutí dnešních Statut: „Duch chudoby s sebou nese také to, že se řeholnice zbavují náklonnosti k pomíjivým věcem a jejich nedostatek, pokud k němu dojde, radostně a statečně snášejí.

​

 

Co se týká klauzurního řádu

​

Klauzura

U řeholnic obecně, ale zcela zvláštním způsobem u mnišek, má zákon klauzury speciální význam, proto se velice přísně zdůrazňuje.
Zatímco u mužů klauzura působí, že do ní mají ženy zamezen přístup, a daleko méně pak, že by z ní řeholníci sami nevycházeli, zabraňuje klauzurní řád u mnišek ve vstupu nejen mužům, ale i ostatním ženám, a nadto sestrám překračovat hranice klauzury přísně zakazuje.

Naše sestry nebyly takto striktním zákonem klauzury vázány vždy; teprve od 15. stol. začala platit tzv.clausura maior - větší klauzura, zcela zakazující vycházení sester, „i na krátký čas, z jakékoliv záminky, než kvůli požáru, nemoci, lepře či epidemii“. Dnes však „sv. Stolec otcovsky štědře předvídá mnohé nutnosti či potřeby plynoucí z událostí dne, které by v případě přijetí dřívějšího úsudku nebyly chápány jako tak závažné, aby se pro ně mohla porušit papežská klauzura či aby z ní byl někdo vyňat.“ Opravdu, ono zmírnění výrazně přihlíží k mimořádným případům, již lehčeji připustitelným, ale kláštery, které se, jako je tomu u našeho druhého řádu, hlásí především ke kontemplativnímu životu, zůstávají podle řádných požadavků klauzury velmi přísné, ani se jim nepovolují ona zmírnění a přizpůsobení tzv. „clausura minoris“ - menší klauzury, povolené v poslední době těm klášterům, které „podle právoplatných předpisů sv. Stolce příznivě spojují kontemplativní život s vykonáváním určitých služeb jemu přiměřených v rámci samotného domu.“
Ať se naše mnišky radují z toho, že jim byla zachována přísná předepsaná papežská klauzura; čím je totiž více oddělen jejich život od světských nepokojů a rozhovorů s lidmi ze světa, tím se také lehčeji zachovává nerozrušená vnitřní samota duše, tak prospěšná důvěrnému přebývání s Pánem ve svatém usebrání. Náš Adam Premostrát o klauzuře říkával: „Klauzurní zákon je vskutku svatý, užitečný a dobrý pro duši, přinášející spásu tělu a obsahující v sobě zdraví obojího.“ Ať se tedy sestry nesnaží hledat příležitosti k omezení tohoto oddělení, chráněného řádem klauzury; spíše ať se jako moudré raději přimknou k ustanovením Církve a tato s velkodušnou poctivostí zachovávají.
 

Silentium

Se zachováváním klauzury se těsně pojí řeholní silentium, bez kterého by duchovní dobro samotné klauzury utrpělo velkou škodu. Obecně se má za to, že je pro ženy přísnost silentia velice obtížná. Ať je na tom pravdy cokoliv, je zřejmé, že kontemplativní ideál života premonstrátských mnišek vyžaduje daleko výrazněji pěstování silentia, než je tomu u smíšeného života prvního řádu. Co tedy bylo dříve řečeno o zachovávání silentia, toho ať si naše sestry náležitě cení a uvádějí to pilně do praxe.
Právě v takových každodenních observancích (ustanoveních), opatrovaných v duchu poslušnosti a odříkání, mezi které se určitě musí počítat dost tvrdé přerušování nočního spánku k modlitbě božského Officia, se nabízí vynikající zásoba praktikovatelných umrtvování, a to s menším nebezpečím marnosti a svévolného smýšlení, než je tomu u doplňkových svobodně vybraných tělesných kajících cvičení. I v těchto věcech se totiž skrývá docela velká apoštolská účinnost, aby se naplnilo to, co ještě z utrpení Ježíše Krista zbývá vytrpět v jeho těle, kterým je Církev.

​

 

Manuální práce

​

Proč se naše sestry mají oddávat manuální práci

„Manuální práce, přizpůsobená silám a schopnostem každého jednotlivce, se předepisuje všem řeholnicím,“ a to z několika příčin. První důvod přihlíží k její užitečnosti pro zlepšování samotného kontemplativního života, „protože sestry dokonale zotavené se dokáží lépe a vnitřněji věnovat hluboké kontemplaci.“ A skutečně, manuální práce nechává mysl volnou pro spojení s Bohem, přestože vyžaduje pozornost k vykonávání vnější práce, a zároveň brání zavádějící, od Boha vzdalující a právě proto velice vysilující zaměřenosti k nižším věcem. Přispívá bez zvláštní námahy k pokojné usebranosti a nabízí prostředek, jak téměř bez odporu a účinně spojit kontemplaci s určitou vnější posvátným předsevzetím přijatou aktivitou. Mimoto, po době strávené poklidnou prací je pak v určený čas duše lépe připravena cele se oddat modlitbě.

Druhým důvodem je, že „k práci … všechny, nevyjímaje muže ani ženy, kteří se věnují kontemplativnímu životu, zavazuje nejen přirozený zákon, ale také kajícnost a povinnost zadostiučinění … Práce … mnišek má být (totiž) taková, … aby ji ta, která ji dostává, přijala z poslušnosti a udržela tak svou vůli na uzdě.“ To, co z této příčiny vzbuzuje odpor či se zdá být poněkud tvrdším, ať je přece ochotně vyplněno v duchu umrtvování. Na druhé straně to, co ve svěřené práci odpovídá přirozeným sklonům, ať se nerozšiřuje nad rámec uloženého díla, aby se totiž toto bez nějakého zvláštního vlastního zalíbení co nejlépe splnilo. Nejlépe o tom vypovídají Statuta: „Všechny řeholnice ať radostně a pokorně přijímají představenou uložené práce jako požadované Bohem vyhýbajíce se přitom vší zbrklosti či naopak laxnosti, aby se to, co by mohlo být duchovnímu životu pomocí, nestalo spíše jeho překážkou.“

A je tu i třetí důvod. V naší době, kdy věno sester často nebývá dostatečné, práce „nemá být pro sestry jen něčím vhodným, ale má také umožnit a zajistit, aby se pro záležitosti spojené s během času a věcí sestrám dostávalo to, co k životu potřebují, … a s hojnou pomocí božské Prozřetelnosti aby se tak pokryly výdaje na jejich bezpečné a vhodné zajištění.“ Monita sv. Stolce již několikrát v nedávné době vyzývala také mnišky, aby se z povinnosti vůči svědomí přimkly k onomu „poctivě si v potu tváře vydělávat na chléb, z kterého žijí“. Nesou to s sebou zkrátka vlastnosti dnešní doby, o kterých se dá soudit, že jsou v souladu s vůlí Boží prozřetelnosti. Mimoto pak duchu chudoby velice dobře odpovídá práce, přijatá kvůli nutnému zabezpečení.

 

​

Prvenství lásky

​

To, co se dříve říkalo o vzájemné lásce, jak o ni mají premonstráti zvláštním způsobem usilovat, protože je novým přikázáním Ježíše Krista a stěžejním bodem Augustinovy Řehole, ať se u mnišek s největší možnou péčí a velkým nadšením naplňuje.
Zvláště má být mezi sestrami zpívajícími a konvrškami pěstována jednota duší, založená na podobnosti posvátných slibů, vždyť jsou přece všechny skutečnými mniškami, zahleděnými k témuž cíli – k vlastnímu zdokonalení a spáse duší – toužícími přispívat k dobru téhož řádu a domu, a mimo jiné v dnešní době vykonávajícími stále více a více tytéž práce. Různé okolnosti, mnohdy přirozené povahy, vedly k rozdělení sester do obou těchto kategorií, ale nadpřirozený záměr je u obou týž.

Všem řeholnicím druhého řádu sv. Norberta, mniškám zpívajícím, mniškám konvrškám a externím sestrám, ať tedy leží na srdci, že mají co nejdokonaleji vykonávat dílo, ke kterému je Bůh z lásky povolal; toho pak ať dosahují nadpřirozenou láskou a vzájemnou ohleduplností. Hodnota vlastního života před Bohem a sv. Církví nezávisí na skupině, k níž ta která sestra v premonstrátském řádu patří, ale na lásce, kterou zanícena, upřímně a s odříkáním upevňuje své povolání a vyvolení skrze dobré skutky jí uložené.