"Norbert se rozhodl s muži povolat i ženy tak, abychom v jeho klášterech viděli tvrdší a přísnější život žen než mužů. Ti totiž po vstupu do řehole kvůli nutným pracím a jiným zaměstnáním vycházejí na veřejnost, často se zabývají církevními nebo i světskými záležitostmi a často ty, které jsme z dřívějšího života znali jako chudé venkovany, vidíme, jak pyšně jezdí v řeholním hábitu. Ale pro ženy platí hned po jejich vstupu do řehole trvalý zákon stále se zdržovat v uzavření v okruhu domu, nikdy nevycházet, s žádným mužem ani s cizím, ani s bratrem či příbuzným nemluvit kromě u mříže v kostele, když s mužem sedí dva bratři laici venku a se ženou dvě sestry uvnitř a poslouchají, co se mluví. Aby byla odstraněna všechna pýcha a tělesná žádostivost, na samém počátku povolání brzy po přijetí jsou jim ustřiženy vlasy až k uším; aby se více líbily nebeskému Ženichu Kristu, ať jsou pro jeho lásku zoškliveny na křehkých půvabech těla. Žádné není dovoleno nosit vzácný oděv, ale šat z vlny nebo z ovčích koží, žádné není dovoleno nosit na hlavě - jak to některé řeholnice dělají - hedvábný závoj, ale velmi prostý černý šátek. A ačkoliv je známo, že jsou uzavřeny v takové přísnosti, chudobě a mlčení, vidíme jako zázrakem, že s Kristovou pomocí denně k nim přicházejí další ženy, a to nejen chudé venkovanky, ale ještě více urozené a velmi bohaté, jak mladé vdovy, tak mladičké dívky. Spěchá jich v milosti povolání, v pohrdání rozkošemi světa k umrtvování něžného těla do klášterů toho založení tolik, že jich tam dnes odhadujeme na více než deset tisíc.“

Tak toto píše podle zprávy prvního opata v Prémontré Huga de Fosses benediktýn a Norbertův současník Heřman z Tourné v 3. knize „Zázraky Panny Marie z Laonu“, napsané mezi roky 1140 a 1147. Na tomto textu je také závislá 17. kapitola Vita Norberti B.
Heřmanův text odkazuje na prvotní dobu v Prémontré a na jednu ze jmenovaných konvršek, jednu zcela typickou, která je považována za historickou - Riqueru de Clastris. Je třeba ji vidět ve velkém kontextu konverzí šlechticů ve 12. století, protože před sebou máme vlastně zcela typický průběh: vdaná žena šlechtického původu odkazuje své jmění, které přinesla do manželství, nějakému klášteru a sama do něj vstupuje. Takové vstupy byly časté, a tyto ženy pak často hrály v klášteře díky svým schopnostem a kontaktům důležitou roli, v neposlední řadě i v administraci, to je ve správě kláštera. Konvrši a konvršky jsou přitom početně daleko silnější než kanovníci.

Heřmanova chvála na Norberta je kromě toho sepsána po roce 1130, z kterého máme v Prémontré první Consuetudines. Z nich dostáváme také značně jasný dojem o životě žen v těchto klášterech, které se dříve rády označovaly za dvojité kláštery, ale nyní se podle Bruna Kringse raději nazývají kláštery „anexované“. U Riquery stojíme také ještě před přesunem sester z Prémontré do Fontenelle v roce 1138. Příkladem takového anexovaného kláštera je i klášter Vessra v Durynsku, založený mezi léty 1131-35. Tam se dle archeologických průzkumů ukázalo, že v jižním křídle byly původně dvě klášterní oblasti (také dva refektáře), od nichž ta druhá byla oddělena zdí, ale byla přístupná jen shora jedním schodištěm. Tato část byla původně větší a byla po přesídlení žen do Trostadtu r. 1171 zmenšena a několikrát přestavěna; především již nebyl nutný vlastní vstup sester do kostela v prvním poschodí.

Jak bychom si mohli představit život sester v takovém anexovaném klášteře?

Podle Consuetudines z r. 1130: V čele svého konventu stojí převorka, řídí denní řád sester, také jí připadají úkoly, které jinak měl opat. Přenechává jedné nebo více sestrám dohled nad určitými oblastmi, jako je služba u stolu, péče o prádlo, praní oděvů, zpracovávání vlny, péče o nemocné. O půlnoci vstávají sestry k Matutinu, tiše se modlí v kostele, resp. ve své oratoři, tam se také účastní mší. Mariánské oficium a malé Hodinky se modlí i během práce. Kvůli své přísné klauzuře mohou pro celé společenství převzít jen určité služby a ne jako konvrši pracovat v dílnách nebo ve dvorech. Sestry především zpracovávají vlnu, vyrábějí z ní látku a oblečení pro všechny členy kláštera, zašívají a perou prádlo a oblečení. Na mnoha místech se mimoto starají o ovce, dojí je a vyrábějí sýr. Jejich činnost v klášterním domě pro pocestné a nemocné se z principu vztahuje pouze na službu ženám. Nikdo nemá přístup do obydlí sester, kromě opata, provizora, ovšem jen za doprovodu dvou nebo tří starších konvršek, a kněze, který nemocným uděluje svátosti nebo po smrti sestry vykoná Commendatio animae. Stanovy dále předpokládají, že sestry, přinejmenším ty, které umějí číst a psát, případně se to naučily v klášteře, se naučí základy latiny. S dovolením opata dostávají knihy, především žaltář s připojenými kantiky, hymny a modlitbami, a také další modlitební knihy, mariánské oficium a vigilie slavností, když se účastní chórové modlitby kanovníků. Pokud toho některá sestra před svým vstupem uměla víc, jak je poznamenáno v Consuetudines, může s dovolením opata dostat ve volných dnech také další knihy. Tak to zjistil např. opat z Bonne-Esperans Phillipp von Harvengt při jedné návštěvě ženského kláštera, když zastihl jednu sestru s knížkou, kterou napsala ona sama. Řekla mu k tomu: „Byla jsem dobrá žačka“.

V tomto rámci si nyní můžeme představit Riqueru. Je toho málo, co o ní víme. U Jana Le Paige má její Vita pouze půl stránky, shromážděné podle vlastních informací z různých rukopisů řádu. Tato Vita již také ukazuje hagiografické rysy, které nejsou ve všech bodech historicky doložitelné. Tedy: Riquera sama je šlechtického původu. Vdala se za Raymonda de Clastris, sídlícího ve Vermandois, v dnešní Picardii – to je oblast severozápadně od Prémontré, u Saint-Quentin. Přesto když se Norbert v r. 1120 usadil v Prémontré, jde k němu kvůli svému obrácení, conversionis gratia, jak je to v listině biskupa Simona von Vermandois z Noyonu výslovně řečeno, aby se stala konvrškou. A předává mu k obživě bratří v Prémontré jednu část svého věna, kus země při Belmontu (Bussieres-les-Belmont). Biskup z Noyonu potvrzuje tuto transakci v r. 1121. Nedovídáme se nic dalšího o osudu jejího manžela, ani o dětech, pokud je měli. To je ale spíš nepravděpodobné. Možná to byl důvod, proč se odvážila udělat tento krok.

Norbert sám dává Riqueře závoj a přijímá ji za konvršku. Dále se z její Vity dozvídáme, že se v Prémontré již po krátkém čase stala správkyní zřízeného domu pro chudé a pocestné: pauperum Xenodochium. Ten asi stál v blízkosti kláštera pro ženy. To odpovídá Norbertovu základnímu požadavku, který mezi třemi věcmi, které doporučoval svým bratřím, jak to sledujeme ve Vita B, jmenoval péči o chudé a pohostinnost. Právě ve středověku byla u klášterů přítomnost „hospiců“ důležitou věcí, protože velká část obyvatelstva cestovala, a to bylo velmi obtížné a nákladné. Takový „hospic“ si musíme představit jako komplexní instituci: ubytovnu pro pocestné, i se stájemi pro koně, místo péče o chudé a část pro nemocné, rozdělenou pro muže a ženy. O muže se starali chóroví i laičtí bratři, o ženy sestry. Alespoň v tomto prvotním období to patřilo k pracím konvršek, které neměly povinnost přísné klauzury, jak ji vidíme po r. 1130 za Huga de Fosses. Potom ženy směly opustit klauzuru jen kvůli trvalému odchodu do jiného konventu. Ani ze zdravotního důvodu nebylo dovoleno vyjít. Ženy žijící ve světě, ani příbuzní, neměli dovoleno sestry navštívit. V té době již existovala klášterní škola sester, ve které se vyučovaly jen dívky, které s nimi žily ve společenství nebo chtěly do řádu vstoupit.

U Riquery ještě nejsme tak daleko. Víme jen, že se vyčerpala ve službě nemocným a chudým v hospicu, který vedla. Právě v této prvotní době je zároveň ideál chudoby nejen slovním vyznáním. Sami chtěli být skutečně chudými, i když klášter jako instituce byl různým obdarováním stále bohatší. Byla to rozpolcenost, která se ukazuje právě tak u nás jako ještě silněji u cisterciáků. To charakterizuje např. Vivianus z Prémontré ve svém traktátu sepsaném mezi lety 1135-1140. Je to spis o svobodné vůli (touze) žít jako „pauperum Praemonstratae ecclesiae minimus“, tedy jako nejmenší z chudých církve (kostela) v Prémontré. Zpočátku se to vztahovalo na materiální chudobu právě založeného Prémontré, ale již za Huga de Fosses je zde velmi dobře fungující ekonomika s více dvory, usedlostmi atd. Skutečně je to ideál chudoby, který Norberta utvářel od počátku jeho obrácení a jehož protikladem není jen bohatství, ale – jak stojí v žalmech – především moc. Norbert přejímá pro svůj řád ideál „pauperes Christi“ – Kristových chudých: způsob života podle příkladu apoštolů, chodit bosí jako putující kazatelé. Byl to jistě jeden z jeho nejvýznamnějších výkonů - tento způsob života v rámci oficiální církve, i když s konflikty uvnitř, se zároveň vyhnul podezření z hereze. Na konci reformního období platilo „pauper Christi“ jako katolické již jen v okruhu klášterů, a ne ve společenství putujících kazatelů na ulicích a náměstích. Pro canonici regulares je „žít podle řehole“ a „žít bez vlastního majetku“ synonymem, a pokud se některý klášter připojil k takovému hnutí, jednoduše se o něm říkalo, že zavedl život chudoby. Korunním svědkem tohoto pojetí chudoby je i Anselm z Havelbergu. Přivlastňuje si nápadným způsobem nový šlechtický přídomek, jak to označuje Georg Schreiber. Tak o sobě hovoří jako o Kristovu chudém, a označuje se jako „ubožák Kristův, nazývaný biskup z Havelbergu “. Především ve své epistola apologetica, napsané r. 1138, vyjadřuje prvotní premonstrátské pojetí chudoby. Do té doby a tohoto pojetí plně zapadá i Riquera, která je v pramenech chválena jako útěcha chudých, nemajetných a opuštěných, a to až tak, že byla po své smrti r. 1136 pohřbena v Prémontré na hřbitově chudých, který patřil k hospicu.

Druhou vlastnost zdůrazňuje hagiografickým způsobem její Vita, která nás také uvádí do tohoto období: vzájemné propojení vita activa a contemplativa v nové životní formě, jak to chtěl Norbert i jeho první následovníci. Ačkoliv byla svou péčí o druhé zcela zaměstnána jako Marta, tak to říká Vita, dlouze setrvávala svým duchem v kontemplaci u nebeských věcí. Spojila tedy Martu a Marii a tím přesně uskutečnila program, který popisuje Anselm ve své epištole proti benediktinskému opatu Egbertovi z Huisburgu, když mezi jiným vytýká premonstrátům spojení vita activa a contemplativa: „Mniši jsou pro to „uchvatiteli“, když si před ostatními nárokují označení kontemplativní, neboť pravá profese kanovníků nevylučuje, aby čas od času nebyli pozvednuti samou milostí do nejvyšší sféry kontemplace - a toto se může lépe dít, když na sebe vezmou péči o druhé.“

Ulrich Leinsle, Stift Schlägl

Prameny:
Vita Beatae Ricvverae, in: Johannes Le Paige, Bibliotheca Praemonstratensis Ordinis, Paris 1633, Nachdruck Averbode 1968 (Instrumenta Praemonstratensia, fasc. 3), Liber II, S. 438f.
Norbert and Early Norbertine Spirituality. Selected and introduced by Theodore J. Antry and Carol Neel, New York – Mahwah 2007.
Bruno Krings, Die Prämonstratenser und ihr weiblicher Zweig, in: Studien zum Prämonstratenserorden, hg. von Irene Crusius und Helmut Flachenecker, Göttingen 2003, S. 75–105.
Ulrich G. Leinsle, Vivianus von Prémontré. Ein Gegner Abaelards in der Lehre von der Freiheit, Averbode 1978 (Bibliotheca Analectorum Praemonstratensium, fasc. 13).