Krátce poté, co se Norbert usadil se svými 40 spolubratry v Prémontré, se s pomocí Ricvery z Clastres pustil do založení řádu sester premonstrátek. Podle Norberta měla komunita v Prémontré "napodobovat jeruzalémskou komunitu: věřící shromážděné kolem apoštolů" (Sk 2,44-46). Vedle kanovníků tedy nacházíme muže a ženy rozhodnuté "změnit své smýšlení", což ve 12. století znamenalo přijmout řeholní život. Z tohoto důvodu se Prémontré po roce 1121 dále rozrůstalo v podobě dvojího opatství - společenství kanovníků, laických bratří a sester. Norbertovi se tato struktura líbila, protože představovala množství věřících kolem apoštolů v Jeruzalémě.

Počet sester a laických bratří se v té době pohyboval kolem 80. Řád byl plný vynikajících mužů a žen, jako byla Ricvera z Clastres nebo Adéla z Montmorency, nemluvě o Anežce, která byla hraběnkou z Braine a založila několik klášterů.  Tito muži a ženy, Norbertovi žáci, byli natolik oddáni eucharistii a kněžství, že se po vzoru apoštolského hnutí svěřili kněžím ve svém úsilí o dokonalost, stejně jako první křesťané. Norbertovi a těmto mužům a ženám pramálo záleželo na tom, že nebyli hlavou ani rukama církve; stačilo, že svou láskou, kontemplací a zbožností byli jejím srdcem.

Sestry žily odděleně, avšak v blízkosti klášterů řádových kanovníků. Kromě modlitby byla jejich nejdůležitějším úkolem péče o chudé poutníky a bratry. V čele sester stála převorka, probošt řídil podrobnosti života sesterské komunity. Po Norbertově smrti, okolo roku 1137, pod vlivem rigorózní tendence, která směřovala k oddělení sester od kanovníků, se začaly rušit dvojí kláštery.

"Hugo de Fosses, první premonstrátský opat, se domníval, že by generální kapitula měla přijmout zásadu, aby se dvojí kláštery rozdělily. Od této chvíle se premonstrátské řeholnice ocitly v nové situaci. Konkrétně se staly zodpovědné za samostatné zpívání Božského officia a přijaly podobnou vnitřní strukturu jako mužské komunity. 

​

​